Rozdíl mezi televizním vysílačem a rádiovým přijímačem je stejný. První má zvukové signály. S položením základů elektronické technologie se odpovídajícím způsobem vyvinul rozhlas a televize. V roce 1906 lidé pomocí bezdrátových technologií vyjádřili lidstvu blahopřání k veselým Vánocům, ale trvalo deset let, než tato technologie dosáhla praktických účelů. V roce 1916 vypracoval Američan Sarnov plán přijímání hudebního vysílání z rozhlasových stanic záznamníky. Toto je první rozhlasová stanice na světě. V roce 1935 bylo rozhlasové vysílání po neustálém zdokonalování v zásadě zdokonaleno. V té době bylo na světě až 1,550 rozhlasových stanic.
Programy, které pomocí rádiových vln nebo drátů vysílají zvuky a obrázky do širokého okolí, se souhrnně označují jako „vysílání“. Rádiová rádia lze rozdělit podle jejich struktury na trubková rádia, polovodičová rádia a polovodičová rádia; podle jejich objemu je lze rozdělit na stojací, stolní, přenosné, kapesní a miniaturní; podle pásem je lze rozdělit na střední vlny, střední krátké vlny, krátké vlny, ultra krátké vlny, dlouhé, střední a krátké vlny, plné pásmo; podle vysílacího systému jej lze rozdělit na amplitudovou a frekvenční modulaci; podle specifikací programu lze rozdělit na super a první, druhý, třetí a čtvrtý; podle napájecího zdroje jej lze rozdělit na střídavé, stejnosměrné, střídavé a stejnosměrné použití.
Podle zvláštního účelu a víceúčelového použití jej lze rozdělit na automobilové, AM převíjení vzad, FM převíjení vzad, rebroadcast, stand-up zvuk, nahrávání dvojího použití, rozšíření dvojitého použití a další víceúčelové účely. Bez ohledu na to, jak komplikovaný nebo nepochopitelný je rádiový přijímač, skládá se ze čtyř základních částí. To je velmi užitečné pro pochopení principu rádia. Tyto čtyři části: anténa, systém zemního drátu: přijímá rádiové vlny a reprodukuje je jako proudy různých frekvencí. Tuner: Vybírá proud stanice, kterou je třeba napájet, a potlačuje proud těch stanic, které nejsou potřeba.
Jaký je rozdíl mezi televizním vysílačem a rádiovým přijímačem
Detektor: Změní proud požadované rozhlasové stanice na užitečnou formu, kterou lze převést na zvuk. Reproduktor: Převádí proud z detektoru na zvuk, který lze vnímat lidskými ušima. Tyto čtyři části jsou nezbytné pro všechny druhy přijímačů, ať už jde o nejjednodušší minerální rádiové nebo komplexní televizní přijímače, ale ten druhý byl vylepšen. Schopnost rádia rozlišit každou stanici je pouze volbou vysílacích vln různých nosných frekvencí. Vysílač kombinuje signál nosné a zvukový signál, tj. Vlnu amplitudové modulace nebo frekvenční modulace, která se přenáší do všech směrů, a rychle oscilující elektromagnetická vlna se skládá z elektrických a magnetických polí.
Elektrony v rádiové anténě se pohybují s vibracemi elektrického pole všech rádiových signálů dosahujících k anténě. Tento malý proud je ekvivalentní pouze proudu způsobenému napětím několika mikrovoltů. „Tuner“ rádia používá rezonanční obvod k naladění nosné frekvence určité rozhlasové stanice, kterou chcete přijímat. Ostatní signály nosné frekvence jsou potlačeny, protože nemohou získat rezonanci. Rádiový zesilovač zesiluje rezonanční signál a poté Detekční obvod odděluje nosnou frekvenci od zvukového a barevného signálu a zvukový signál se znovu zesiluje a obnovuje z reproduktoru hudbu a hlas, které lidské ucho cítí.
Existuje až 700 milionů rádií. Je také smíchán s video signálem. Televizor má rádiový komponent, navíc má displej zobrazovacího obvodu odpovídající videu a obrazovou trubici. Základní strukturu a princip fungování superheterodynového přijímače lze nejdříve probrat z antény. Předpokládejme, že rádiový signál 800 kHz vstupuje z antény, signál je zesílen po vysokofrekvenčním zesílení a vylepšený signál je odeslán do směšovače. Oscilátor samotného přijímače v tomto okamžiku také odesílá signál do směšovače a jeho frekvence by měla být 1,255 kHz.
Dva elektrické signály jsou smíchány v mixéru za vzniku „rytmu“ a je získán nový signál. Frekvence tohoto signálu je tisíc dvě stě padesát pět mínus osm set, což se rovná čtyři sta padesát pět kilohertzů. Tato frekvence čtyři sta padesát pět hertzů se nazývá „střední frekvence“, která je v rádiové technologii zkrácena jako „střední frekvence“. Pokud je frekvence elektrického signálu z antény 900 kilohertzů, musí vlastní oscilátor přijímače také generovat suchý hertz. Elektrický signál. Po odeslání do mixážního pultu získává smíšený rytmus mezifrekvenční signál 1355 minus 900, který se rovná čtyři sta padesát pět kilohertů.
Mezifrekvenční elektrický signál je zesílen ve speciálním zesilovači středních vln a po průchodu demodulovaným detektorem může být obnoven zvukový signál. Zvukový signál se také nazývá nízkofrekvenční signál. Po opětovném zesílení zvukového signálu nízkofrekvenčním zesilovačem lze do reproduktoru odeslat proud, který vydává zvuk.
Náš další produkt:
